Obvod: 546
Výška: 29
Zajímavé duby letní (Quercus robur) můžeme najít v okolí Zadního Dvora, kam se dostaneme některou z cest přes lesy, nebo po loukách od největšího dubu na Třeboňsku (od Jemčiny). Půjdeme-li po loukách po pravém břehu řeky Nežárky (nebo se můžeme vydat od Jemčiny po žluté turistické značce směrem na Evženovo údolí).
Asi půl kilometru od největšího dubu na Třeboňsku roste v plášti lesa památný dub s košatou korunou, s obvodem kmene 633 cm. Jeho silný kmen se dělí na 3 terminály, spodní větve nad cestou jsou čerstvě ořezány. Strom je zdravý, má velkou košatou korunu. Štítek „Strom chráněný státem“ má číslo 10 14. Stáří stromu je odhadováno na 350 let.
Po dalším asi kilometru přijdeme k Zadnímu dvoru. Dub letní (Quercus robur) s obvodem 546 cm roste na svahu říční terasy na okraji lesa, 300 m jihovýchodně od Zadního dvora. Kmen stromu je dutý. Úzkým, asi 1 m vysokým otvorem se dá do dutiny stěží vlézt. Z kmene vybíhají dvě větve ze stejného místa. Koruna je úzká, olámaná, výška stromu je 29 m. Na kmeni jsou připevněny 2 štítky „Strom chráněný státem“ a spodní s číslem 7 11. Stáří stromu je odhadováno na 300 let. Vedle dubu roste lípa malolistá (Tilia cordata) s obvodem kmene 436 cm. V 6 m se dělí a v kmeni jsou dutiny. Korunu má zcela ulámanou, ale stále regeneruje.
O oblasti
Hospodářský dvůr na břehu Nežárky je doložen už v 16. století, kdy se označoval jako Velhartický (Bernartice). Teprve později se ujalo jméno Zadní dvůr. Hospodářský dvůr patřil k jindřichohradeckému panství, tedy pánům z Hradce, později Slavatům a nakonec rodu Černínů.
K jednotlivým dubům volně rostoucím v lukách v okolí Zadního dvora je třeba poznamenat, že je zde krajina silně poznamenaná regulací řeky Nežárky na počátku 20. století. Mnohé z dubů, která dnes rostou v louce tak vlastně původně rostly na břehu řeky.
Dvůr obhospodařoval okolní půdu tedy pole, louky a pastviny. S lukami u řeky Nežárky je spojena pověst o divoženkách. Divoženky bývaly prý velmi nebezpečné sekáčům, kteří přicházeli na sena k nežáreckým břehům. Navečer k nim divoženky přicházely a braly je do tance. Tančily s nimi tak dlouho, až sekáč v jejich náručí vypustil duši. Sekáči se jich báli, a tak když se večer chystali ke spánku, utvořili kruh tak, že si hlavou lehali na sousedovy nohy, takže jejich nohy byly schované pod těly. Kdysi prý k nim, takto spícím, přišla divoženka. Hleděla na ně, kroutila hlavou a divila se: „Čtyři hlavy, žádné nohy. Pamatuju tady jednou pole, dvakrát les, ale toto jsem neviděla až dodnes.“