Obvod: 529
Výška: 30
Vydejme se k pěknému a mohutnému dubu na konec Třeboně. Roste na pravém břehu Zlaté stoky, pod místem, kde začíná hráz Opatovického rybníka a končí hráz rybníka Svět. Dojdeme sem po cestě vedoucí pořád podél Zlaté stoky, nebo po pěšince a kovovém mostku od silnice z Třeboně na Domanín (od sádek).
Dub letní (Quercus robur) má mohutné kořenové náběhy a silný kmen měřící v obvodu 529 cm. Na kmeni jsou zarostlé jizvy po spodních větvích a až vysoko se dělí do kulaté koruny. Strom je vysoký 29,5 m. Přes svoji mohutnost stále vypadá zdravě. Doufejme, že zde bude nerušeně růst ještě dlouho.
O oblasti
V těchto místech do Zlaté stoky ústila stoka z rybníka Svět, která poháněla valchu umístěnou pod hrází vedle sádek. Valcha stála ještě ve 20. století a jejími posledními stálými obyvateli byl hlídač Schwarzenberské hrobky Perník se svou manželkou. Rázovitý páreček byl po Třeboni i mezi turisty dobře známý, a tak se stalo, že staré valše se začalo říkat Perníkova chaloupka a její vyobrazení se dokonce dostalo na několik sérií pohlednic i s tímto popisem. Při renovaci areálu sádek byla stará valcha zbourána a její replika slouží dnes jako sádecká prodejna ryb.
Počátky města Třeboně sahají až do poloviny 12. století, kdy zde kolonizací pohraničních území na stezce procházející původně pro močály neprostupnou krajinou vznikla osada. Místo bylo dobře vybráno. Přes nepatrné výškové rozdíly v okolní krajině, původně zastavěná plocha není přímo ohrožena povodněmi a „sedí“ si spokojeně nad okolní vodou jako vodní pevnost.
Osidlování Třeboňska souviselo s obratným královským služebníkem Vítkem z Prčice, ale on zde zdaleka nebyl jediným kolonizátorem. Zájmy jeho potomků Vítkovců pak narážely na sféru vlivu cisterciáckého kláštera ve Zwettlu (Světlé). Jaké území světelský klášter v okolí Třeboně vlastnil nelze pro nedostatek písemných pramenů určit, nicméně v polovině 13. století držela „polovinu“ Třeboně landštejnská větev Vítkovců – páni z Landštejna (měli ve znaku bílou růži v červeném poli). Ti zde vládli až do roku 1366, kdy druhou polovinu Třeboně s několika okolními osadami zakoupili úspěšně bratři z Rožmberka (ti měli ve znaku červenou růži ve stříbrném poli) a od panů z Landštejna dokoupili první polovinu. Třeboň mezitím vzkvétala,byl zde panský dvorec, v západo – východní orientaci protáhlé opevněné tržiště se stalo centrem okolí, obyvatelé si stavěli dřevěné, částečně hrázděné domy, vznikly tři městské brány. Kamenný kostel stál v místech toho dnešního (první zmínka o něm je z r. 1280).Za Rožmberků se Třeboň stala kulturním i duchovním centrem. Založením augustiniánského kláštera v Třeboni roku 1367 přišla do města vzdělanost. Od základu nově vystavěný kostel s křížovou chodbou kláštera byl chloubou urozených mecenášů. V této době v Třeboni vznikly malby Mistra třeboňského oltáře, na svou dobu pozoruhodné plastiky a v klášterním skriptoriu mnohé cenné rukopisy. Ještě dnes můžeme v třeboňském kostele obdivovat jemnou a něžnou tvář Třeboňské madony. Husitské války pocítila Třeboň jako majetek odpůrce husitů, Oldřicha z Rožmberka. Byla i obléhána, ale nedobyta. Po uklidnění poměrů v zemi se Rožmberkové všemožně starali o pozvednutí hospodářství a situace v zemi tomu byla nápomocna. Tak se 16. století v Třeboni mohlo stát obdobím největšího blahobytu města. Pod vedením myslivce a později fišmistra Štěpánka Netolického vznikla Zlatá stoka i první velké rybníky na Třeboňsku. Nejznámějším obdobím je doba dvou posledních Rožmberků: Viléma, který byl ve své době po králi nejvýznamnějším mužem království a Petra Voka, posledního mužského potomka rodu, který se nejvíce zasloužil o vážnost a význam města Třeboně těsně před svou smrtí r. 1611. Je to doba Jakuba Krčína z Jelčan a jeho velkolepých vodních staveb, doba kdy se na zámku potloukali alchymisté stejně jako vzácní diplomaté. V tom, co se stalo po smrti posledního Rožmberka se často tápe, byla to totiž doba změn celospolečenských a změnila se i Třeboň. Ustanovení dědicové Rožmberků Švamberkové se totiž záhy zapletli do českého stavovského povstání a když tehdejší hlava rodu, Petr ze Švamberka náhle roku 1620 zemřel (a vlastně tak unikl popravě), zůstala Třeboň bez pána. Brzy poté totiž došlo k bitvě na Bílé hoře a stavovská vojenská posádka, která držela Třeboň ještě za Petrova života, bránila město před císařskými až do jara 1622. Sám císař Ferdinand II. si ponechal panství Třeboň pro sebe. Doufal, že se tím ujímá rožmberských cenností, uměleckých sbírek, ale ty byly z části dávno pryč. Habsburkové vlastnili Třeboň dalších téměř 40 let. Teprve roku 1660 ji arcikníže Leopold Vilém převedl na Jana Adolfa ze Schwarzenberku. V držbě Schwarzenberků přečkala Třeboň až do 20. století. Členové roku zde trvale nesídlili, ale přesto se čas od času postarali o rozvíření poklidného života ve městě. Jezdili sem na hony, trávili zde svátky a od 80. let 18. století sem přijížděli na cestu poslední. Nejprve směřovaly pohřební průvody do kostelíka sv. Jiljí za rybníkem o sto let později měli již Schwarzenberkové vystavěnou vlastní hrobku.
Město mezitím žilo poklidným životem i válkami, zažilo velké požáry, které donutily mnohé majitele k přestavbě domů – tak máme mezi renesančními štíty i barokní. Protože Třeboň již nezaznamenala velký hospodářský rozmach, mohla si dovolit zůstat ve svých středověkých hradbách a jen zlehka zasahovat za hranice původní osady. Vzniklo i několik barokních památek – morový sloup na náměstí ze zbožného daru třeboňské měšťanky nebo kaple sv. Víta za městem. Novým centrem duchovního života se stal klášter augustiniánů, zrušený Vilémem z Rožmberka a obnovený roku 1631 císařem Ferdinandem III.
Devatenácté století Třeboň z klidného života nevyvedlo. Měšťané měli své krámky v přízemí domů a živnosti a spolčovali se do nejrůznějších zájmových spolků – ostrostřelců, hudebníků – také divadlo bylo velmi oblíbené. V měšťanském divadle z roku 1833 hrál mnohokrát při svých dvou pobytech i Josef Kajetán Tyl. Polovina 19. století přinesla změnu v tom smyslu, že se Třeboň stala okresním městem – sídlem okresního úřadu a okresního soudu. Úředníci a jejich rodiny rozmnožili řady obyvatel a přinesli si s sebou nový vkus i chuť angažovat se ve stále bohatším spolkovém životě. Do Třeboně přijíždělo stále více lidí nejen úředně, ale i za turistikou. Kouzlo „jezerního města“ bylo odhaleno. Na počátku 20. století už město expandovalo daleko za hradební zdi, ale jen tam, kde podloží dovolilo stavbu. Poslední hranice ve výstavbě padly postátněním majetku schwazenberského třeboňského velkostatku v pozemkové reformě na počátku 20. let 20. století. Vznikly nové čtvrti, školní budovy, komunikace a přišel i skromný pokus zřídil v Třeboni průmyslové provozy. Expanze města pokračuje dodnes. Stále vznikají nové betonové plochy tam, kde byla dříve zeleň a stále mizí louky a pole pod zámkovou dlažbou chaotické výstavby rodinných domků. Co přinese budoucnost je jen na nás všech.