Obvod: 848
Výška: 25
Dub letní roste jako solitér v louce (poli) na pravém břehu Nežárky, mezi Jemčinou a Zadním dvorem, asi 1 km po proudu od mostu silnice mezi Novosedly nad Nežárkou a Jemčinou. Dostaneme se k němu po cestě odbočující doleva ze silnice Novosedly – Jemčina za mostem přes Nežárku. Cesta vede po pravém břehu Nežárky. Asi po 300 metrech vstoupí do lesa a stáčí se doleva. U kraje lesa mineme také velký dub, který však ještě není ten který hledáme. Jeho kmen je z poloviny bez kůry a má obvod 629 cm. Vnitřek kmene je ztrouchnivělý, dole dutý. Ze stromu žije již jen jihozápadní polovina.
Největší dub Třeboňska je však odsud již vidět. Majestátně se tyčí v louce. Přicházíme-li k němu, dělá dojem, že se stále zvětšuje. Strom je dvojkmen. Kmeny se dělí asi ve 3 m. Obvod kmene je 848 cm. Kmen má viditelné kořenové náběhy, výše boule. Větve v koruně jsou někde suché, někde olámané, přesto je dub v poměrně dobrém zdravotním stavu. Strom má zelený štítek „Strom chráněný státem“ č. 6 10. V nedávné době byl odborně ošetřen. Věk toho dubu je odhadován na 400 let.
O oblasti
Veledub roste poněkud nelogicky uprostřed louky, je to dáno rozorání původních mezí a polních cest po 2. světové válce. Od dubu směrem do svahu dnes porostlého lesem se táhlo pole, směrem k Nežárce pak byla další menší políčka až k břehům Nežárky. Kolem dubu k nim vedla polní cesta. Koryto Nežárky bylo počátkem 20. století regulováno – mnohé meandry řeky se narovnaly a to způsobuje další „nelogično“: mohutné duby, které dnes rostou v pobřežních lukách jako by byly pečlivě pěstovanou parkovou solitérou, rostly vlastně před regulací na břehu řeky.
První doklady o osídlení Jemčiny jsou z konce 14. století, kdy zde existoval hospodářský dvůr pánů z Hradce. Název Jemčina se ale objevil až v 16. století a souvisí s blízkou řekou Nežárkou (tehdy se jí říkalo Včelnice). Jemčina znamená přibližně totéž co klidná, tichá voda. Jemčině se ale také říkalo Štithof nebo také Štítov. Roku 1673 totiž nástupci pánů z Hradce, Slavatové, nechali při dvoře zřídit hřebčinec, tedy německy Gestütthof. Dvůr s hřebčincem se stal oblíbeným místem hrabat Černínů, kteří na Jemčinu zajížděli stále častěji až si roku 1748 začali dvůr přestavovat na zámeček a postupně stavbu rozšiřovali. Když roku 1773 vyhořel Jindřichův Hradec, stala se Jemčina Černínům přechodným sídlem. V roce 1790 se hrabě Jan Rudolf Černín rozhodl začít na Jemčině pořádat velmi oblíbené štvanice. V následujících třiceti letech viděla Jemčina výkvět tehdejší urozené společnosti účastnící se velkolepých parforsních honů pořádaných v okolních lesích. Pro účely štvanice byla vytvořena síť pravidelných lesních alejí a v místech konání honů se omezila těžba dřeva. Jediná katastrofální větrná smršť 26. července 1822 ale éru štvanic nadobro ukončila. Množství popadaných stromů bylo tak velké, že ještě za dvacet let nebylo všechno odstraněno. Z jemčinských lesů totiž dříví nebylo možné dostat povozy, a tak se likvidovalo pálením v milířích a hamrech. Teprve roku 1842 se Černínové dohodli s českobudějovickým průmyslníkem Vojtěchem Lannou o splavnění Nežárky pro vory až k soutoku s Lužnicí, aby bylo možné polomové dříví dostat z lesů a dopravit k spotřebitelům. K obnově parforsních honů nedošlo, ale zámeček se dále využíval a jeho okolí bylo upraveno v duchu módy anglických lesoparků. Tak se do scenerie parku začlenily i staré duby a lípy rostoucí v lukách pod zámkem na břehu Nežárky a teprve s proměnou vnímání přírodních krás došly právem uznání. Stejně krásné mohutné stromy jsou i dále po proudu Nežárky směrem k Zadnímu dvoru a lze tedy říci, že jejich monumentálnost je dána spíše příznivým prostředím než jakoukoliv zvláštní péčí. Zámek s okolními jemčinskými lesy byl při první pozemkové reformě rodu Černínů roku 1923 převeden na Československý stát.